Pro začátek navrhuji rozlišovat mezi pojmy „vina“ a „hanba“. Abychom to značně zjednodušili, stud je emoce, kterou prožíváme, protože se domníváme, že jsme se k jinému člověku zachovali nesprávně a ten o tom sám ví. Hanba vyžaduje tři podmínky: my, situaci a další osobu, před kterou se vlastně stydíme (za sebe nebo za někoho jiného). Vina je v podstatě hanba vůči sobě samému. K vině stačí samotná situace a ty a já. Když jsme vinni, ukážeme si „červenou kartu“ a udělíme trest.

Abyste se vypořádali s pocitem viny, musíte trochu změnit pohled na současnou situaci. Zkusme to udělat společně.

1. Je možné se vrátit v čase?

Vina je vždy směřována do minulosti: litujeme chyb, které jsme kdysi udělali, svých činů nebo nečinností. Ale nikdo ještě nedokázal vrátit čas, aby něco změnil. Jaký pak má smysl točit stejnou „nahrávkou“ v hlavě a vyvolávat odpovídající emoce? Pomůže to nějak změnit situaci? Pokud ne, pak musíme se svou minulostí zacházet stejně, jako zacházíme se vším, co nemůžeme ovlivnit: počasí, inflace, nezaměstnanost a mnoho dalšího. Tyto okolnosti prostě akceptujeme.

2. Máte právo dělat chyby?

Z nějakého důvodu se nám zdá, že kromě nás nikdo nedělá chyby. A někdy si myslíme, že ostatní mohou dělat chyby, ale my sami bychom nikdy neměli. Tento přístup v psychologii se nazývá „měl by“: z nějakého důvodu věříme, že bychom měli jednat tak a ne jinak. A když jsme v některých situacích nuceni odchýlit se od svého obvyklého typu chování, pak se začneme cítit provinile.

Možná je čas přijmout fakt, že lidé mají tendenci dělat chyby a vy a já nejsme výjimkou? Je také vhodné si uvědomit, že v životě nemůže jít všechno podle nějakého jasného plánu. Ani my sami, ani nikdo jiný se nemůžeme chovat podle nějakého druhu „měl by se scénář“. Naučit se odpouštět si je dovednost, kterou lze rozvíjet.

3. Kdo jsou soudci?

Někdy tolik koketujeme s pocitem viny, že svou „vinu“ nepodrobíme racionálnímu a kritickému posouzení. Kdo nám řekl, nebo ještě lépe, dokázal, že v té či oné situaci je to naše chyba? Rádi pěstujeme svou hrdost a věříme, že vše na světě se děje jen díky naší účasti. Tento fenomén má své jméno – personalizace. Ale to není nic jiného než past na myšlení. Stojí za to začít tím, že najdete nezvratné důkazy o vaší vině, že to, co se stalo, je důsledek našich činů nebo nečinností, a nejen připisování všeho, co se v životě děje, vašemu vlastnímu účtu.

4. Je to vina nebo lítost?

Někdy skrýváme sebelítost za pocity viny. Jako bychom se schovávali za jakousi vlastní (často přitaženou) chybu, abychom se jí v očích druhých (i svých vlastních) ospravedlnili za to, proč o něco neusilujeme, neděláme plány. , neposouvá se vpřed. Mozek takového člověka si v takových situacích jakoby říká: „No, jak mám po takové chybě něco dělat? Už teď cítím silný pocit viny. Nedělejme nic jiného, ​​abychom věci nepokazili.“

Klasikou žánru je v tomto ohledu pocit viny po rozvodu, kdy bylo manželství objektivně odsouzeno k nezdaru. Člověk se ale zasekne v minulosti a obviňuje sám sebe. A tato vina vám neumožňuje budovat nové vztahy a plnit ochrannou funkci. Přestaňte se litovat a přestaňte se schovávat za svá selhání.

5. Co bude dál?

Již jsem řekl, že nemá smysl přemýšlet o událostech minulosti, pokud nebudeme vyvozovat patřičné závěry, abychom se vyvarovali opakování podobných chyb. Takže je mnohem lepší pochopit, co přesně bylo špatně, pracovat na chybách a jít dál. Dokud nám pocit viny zůstane jako okovy na nohou, bude nás brzdit v realizaci našich budoucích životních plánů. Možná je čas shodit tyto okovy?

A nezapomeňte na slova Ericha Marie Remarque z knihy „Čas žít a čas umírat“: „Svědomí obvykle netrápí viníky.