„Koneckonců, ty a já jsme nakonec museli tvrdě pracovat, abychom zestárli, ale ne abychom vyrostli zestárnutím,“ tato slova vkládá belgický básník a zpěvák Jacques Brel do úst „staromilcům. “

Status dospělého se jim zdá nezáviděníhodný. Pouze tím, že se vyhnou dospělosti, si šedovlasí milenci dokážou udržet sílu a plnost svých citů. Tuto bezútěšnou představu o dospělosti jako synonymu opuštění vášní a vyblednutí citů sdílí mnoho teenagerů. Neváhají to rodičům hodit do očí: „Jste strnulí, není v tobě žádný pohyb, žádný život! Žiješ ze zvyku, jsi spokojený se svou vadnou láskou.“ Co to je, mladická romantika? Nejen. Tito horliví zastánci života v pohybu se úplně nemýlí. Teenager je ten, kdo „vyrostl“, ale pokračuje v růstu, a dospělý je ten, kdo již „dospěl“, dospěl a dosáhl konce cesty zvané „dospívání“.

Od přání k realitě

Ale kam ses dostal? Tady začínají problémy. Koneckonců, uznání, že vývoj byl dokončen, znamená, že existují kritéria pro toto dokončení, která platí pro každého z nás, a pro otázku „Co je to dospělý? existuje přesná odpověď. „To je pravda, pokud jde o tělo, protože všechna „lidská miminka“ začínají chodit přibližně ve stejném věku, první zuby se objevují přibližně ve stejném věku a tak dále,“ poznamenává sexuolog Evgeniy Kashchenko. „Pokud jde o intelektuální, emocionální a sexuální vývoj, rozšíření, jak víme, je větší.“

A opravdu, kdo z nás by si troufl vážně tvrdit, že je už dospělý? Známe například vynikající profesionály, kteří se v osobním životě chovají jako pošetilá miminka. A lidská mysl je příliš složitá a mobilní na to, abychom očekávali, že ji budeme měřit nebo vtlačovat do rámce nějakých „úrovní“.

Jaká je pozice psychoanalýzy? „Člověk často nedokáže realizovat své touhy, je pro něj těžké se emocionálně otevřít, užít si vztahy, práci a kreativitu, protože ho brzdí nevědomé scénáře, které obsesivně reprodukuje,“ vysvětluje psychoanalytická psychoterapeutka Svetlana Fedorová. – Psychoanalýza je cestou ke zralejšímu „já“, schopnému vytáhnout člověka z nekonečné řady předvádění jeho konfliktů pocházejících z dětství. Možnost volné asociace vytváří prostor pro setkávání a dialog s vaším nevědomím. S pomocí analytikových interpretací a svých vlastních fantazií a úvah dělá člověk velmi důležitou vnitřní práci.“ Nestává se doslova „dospělým mužem“, ale rozhodně se sbližuje sám se sebou.

V teorii psychoanalýzy lze na pojem „dospělý“ pohlížet ze dvou úhlů. Freud nazývá „pohlavní sexualitu dospělých“ konečným stavem lidského sexuálního vývoje*. Tato sexualita se formuje od puberty, od okamžiku, kdy se začnou organizovat „individuální pudy“, tedy vlny libida vycházející z různých „erotogenních zón“, „s dominancí genitálií“. Pojem „dospělý“ ve Freudově teorii lze také odvodit například na „principu slasti“ a „principu reality“. „Dítě, které vyrůstá, postupně rozpoznává a přijímá požadavky reality (pokud je vychováno), říká psychoanalytik Claude Halmos. „Postupně se může vzdát toho, že je veden pouze rozkoší, a to samozřejmě naznačuje vývoj směrem k dospělosti.“

„Dospělost“ neexistuje?

Z toho plyne, že analytická teorie pohlíží na dospělost jako na (hodnotný) stav, kterého se každý zdravý člověk snaží dosáhnout? To by byla chyba, domnívá se Jevgenij Kaščenko: „Nevědomí nezná čas. Všichni jsme odsouzeni – bez ohledu na náš věk – nechat „dítě v nás“ jednat za nás. Odsouzeni vstoupit do vztahů s „ostatními“ našich dospělých životů – milenci, milenkami, přáteli, šéfy – kteří jsou jako dva hrášky v lusku, jaké jsme dříve měli s otcem, matkou, bratry a sestrami.

Kromě toho pojem „dospělý“ zahrnuje jasně definované fáze vývoje. „Ano, samozřejmě, dítě přechází z orální fáze do anální fáze, ale ani jedna fáze duševního vývoje těsně nezavírá dveře k druhé,“ uvažuje Světlana Fedorová. – Sexualita dospělých je individuální a jedinečná, ale vždy si zachovává otisk minulých vjemů. Kombinace různých fází v něm činí bohatší a mnohostrannější.“ Pojem „dospělý“ také zahrnuje určitou normu: „Je čas stát se dospělým, můj mladý příteli!“ „Ale psychoanalýza se s normami moc neslučuje,“ je si jistý Claude Almos. „Zdůrazněním složitosti osobní historie ukazuje nesmyslnost jakékoli myšlenky „normálnosti.“

Nakonec v nás Freud objevil „pohon smrti“. „Je to síla, která nás vybízí k tomu, abychom se vraceli, donekonečna opakovali ty způsoby existence (ve vztahu k sobě, k druhým, ke světu), které už známe,“ vysvětluje Světlana Fedorová. – Jak skloubit tuto neustálou touhu po minulosti, po neexistenci, ze které jsme vzešli, s myšlenkou vzestupu do zlatého věku dospělosti? Člověk má vrozený strach z nejistoty, strach z agresivních pocitů druhých i svých vlastních a vždy existuje pokušení vrátit se do matčina lůna, kde nedochází k odloučení, ke konfliktu, kde jsou všechny potřeby uspokojeny samy.“ Ale v podstatě jde o odmítnutí vlastního „já“ a mentální smrti a vývoj je možný prostřednictvím konfliktů.

Uzdravení z dětského utrpení

Může tedy kurz psychoanalýzy udělat z pacienta „dospělého“? Otázka není jednoduchá. Člověk se rozhodne podstoupit analýzu, protože ho „bolí žít“ a na gauči se mu rychle ukáže, že trpí kvůli dětství. Ale k uzdravení existují různá řešení. Někomu analýza umožňuje osvobodit se od příkazů rodičů. Takoví lidé objevují právo myslet jinak než jejich rodiče, mít jiný život než jejich rodiče, dělat to, co jim rodiče zakázali, a dokonce se jim vyrovnat („Předtím jsem nemohl být otcem. Jediný skutečný otec byl můj otec.”). Některým se na konci cesty podaří vnitřně uzavřít mír se svými rodiči z dětství a díky tomu se cítí „dospělejší“. Jiní naopak využívají psychoanalýzu, aby znovu získali dětství, které jim bylo ukradeno. „Znovu ovládají své tělo, které až dosud zůstávalo omezeno,“ říká Evgeniy Kashchenko. „Znovu získají schopnost smát se, pohybovat se, hrát si, milovat a tvořit, přemýšlet o svých životech v budoucím čase a plánovat.“ A přesto psychoanalýza nepředstírá, že z nás dělá dospělé. Spokojí se s tím, že všem dá vědět, kdo jsou, a odtamtud, kým… mohou být. Přestaneme běhat na místě, přerušíme kruh věčných opakování a začneme naléhavě žít přesně tento, svůj vlastní a jediný život.

* Z. Freud „Eseje o psychologii sexuality“ (Potpourri, 2010).