„…jen nemám chuť k jídlu, nemám chuť k jídlu. Nemám rád lži, přetvářku, nemám rád, když se lidé něčemu vyhýbají. Moc ráda bych si popovídala s rodiči, řekla jim o sobě a slyšela o nich, jaké měli dětství, jak se dívají na dnešní svět. Nikdy o tom nemluvili. Neustále se mi snažili vštípit slušné vychování a vyhýbali se všemu osobnímu. Jsem z toho unavený.“

„Maminka se bojí, jako vždy. Veškerou svou aktivitu investuje pouze do starostí o mě, a to mě rozzuří. Bojím se, že když bude takhle pokračovat, nebudu moct zase jíst, protože to, jak se mnou mluví, mi zabíjí chuť k jídlu.

Pokud se chci s Monikou setkat, říká, že její přítel komunikuje s drogově závislými. Když mluvím s Klausem po telefonu, říká, že má na mysli jen dívky a dělá ji podezřelou. Když mluvím s tetou Annou, vidím, že na mou sestru žárlí, protože ji navštěvuji mnohem častěji.

Mám pocit, že si musím upravit a upravit svůj život, aby maminka neztratila nervy, aby byla v pořádku a aby po mně nic nezbylo. Buď tak hubená na duši, že z tebe nic nezbude, aby byla tvoje matka klidná a nebála se.“

To jsou řádky z nemocničního deníku 16leté Anity, která zhubla na život ohrožující úroveň. Její příběh je vyprávěn v její knize „Tělo nelže“ od Alice Miller.

Smrtelná nemoc

Anorexie je považována za velmi komplexní duševní onemocnění, které někdy vede ke smrti. Anorexie má mnoho příčin, ale pozadí je nejčastěji stejné: narušené vztahy mezi rodiči a dětmi. Abychom porozuměli této nemoci, píše Alice Miller, musíme pochopit, jaké potřeby dítě nebylo naplněno, jaký emoční deficit zažilo v prvních letech života.

Podle Millera je to všechno o rodičovské krutosti, která nemá vždy podobu bití. Projevuje se také nedostatkem laskavé péče, zanedbáváním potřeb dítěte a citovou bolestí, nesmyslnými tresty, sexuálním zneužíváním, zneužíváním bezpodmínečné lásky dítěte, citovým vydíráním, ničením důstojnosti a nesčetnými formami výkonu moci.

Nejhorší na tom je, že to všechno dítě přijímá jako normální chování, protože nic lepšího nezná. Své rodiče bezpodmínečně miluje, bez ohledu na to, co mu dělají. Ale je to láska? Miller věří, že to není láska, ale bolestná destruktivní připoutanost sestávající ze strachu a smyslu pro povinnost.

Dítě musí potlačit vzpomínku na toto zneužívání a popřít bolest, aby přežilo; jinak by ho zabila bolest. Pokud bylo dítě krmeno lží, pokud slova a gesta skrývaly skutečné odmítnutí, nenávist, znechucení, antipatii dítěte, pak může odmítnout rozvíjet se na takové „výživě“. A v budoucnu riskuje, že bude trpět anorexií, protože nechápe, jaký druh „jídla“ potřebuje.

Z Anitina deníku: „Rozhovory s Ninou (nemocniční uklízečkou – pozn. red.) ve mně vzbudily chuť k jídlu, začal jsem jíst a pak jsem si uvědomil, že v životě je něco pro mě – opravdová komunikace, po čem jsem vždycky toužil.

Býval jsem nucen jíst jídlo, které jsem nechtěl, protože to nebylo jídlo, ale chlad, hloupost a strach mé matky. Moje anorexie byla únikem z tohoto falešného, ​​otráveného jídla. Nina mi zachránila život, pomohla mi získat potřebné teplo, porozumění, komunikaci a výměnu pocitů.“

„Jsem tak rád, že je tu Susan (psychoterapeutka – pozn. red.). Nejen proto, že mě poslouchá a povzbuzuje mě k vyjádření, ale také proto, že je na mé straně a nemusím se měnit, abych se jí zalíbil. Má mě ráda takovou, jaká jsem. Je to úžasné, vůbec se nemusím napínat, abych mi byl porozuměn. Je to úžasný pocit být pochopen.

Každé dítě se tak či onak snaží dostat ke své matce. Pokud ale nedostane odpověď, ztrácí naději. V matčině odmítnutí je možná principiální kořen beznaděje. Už netrpím anorexií, mám chuť do života a do jídla.“

Jídlo podle chuti

Hrdina Kafkova příběhu „Hunger Man“ na sklonku života říká, že hladověl, protože nemohl najít jídlo, které by vyhovovalo jeho chuti. Stejně tak Anita. Teprve po uzdravení se naučila to, co od dětství hledala: skutečnou emocionální komunikaci, bez předstírané „péče“, bez pocitů viny, bez výčitek, bez výhrůžek, bez vyvolávání strachu, bez projekcí. Komunikace, která nastává v ideální situaci mezi matkou a jejím vytouženým dítětem v první fázi života.

Při analýze Anitina případu Alice Miller vysvětluje: uzdravení bylo možné, když se Anita z vlastní zkušenosti přesvědčila, že existují lidé, kteří jsou ochotni a schopni jí porozumět. Kteří ji berou vážně, aniž by něco požadovali a aniž by ji z čehokoli obviňovali. A s terapeutem, který ji slyšel a cítil, se dívka dozvěděla o svých vlastních emocích a odvážila se je žít a projevovat.

Pochopit nelze odsuzovat

Alice Miller nenabádá čtenáře, aby si vybral roli oběti a odsuzoval „zlé“ rodiče. Dospělí totiž často odmítají s dítětem komunikovat ne ze zlých úmyslů, ale proto, že jim tato forma péče nebyla v dětství známá a vůbec si neuvědomují, že je to možné.

Mohou se naučit s dítětem smysluplně komunikovat, ale až když se přestanou bát minulosti, když se vypořádají s emocemi dětí ve vztahu k vlastním rodičovským postavám. To lze provést s podporou terapeuta, který se osvobodil z moci pátého přikázání („cti otce svého a matku svou“). Právě toto pravidlo blokuje přístup k potlačeným emocím dítěte vůči jeho rodičům.

Je nutné, aby byl terapeut zcela na straně dítěte a uměl vysvětlit význam vazební komunikace mezi dospělým a dítětem. Pokud se klientovi podaří dostat se ke svým zážitkům z dětství a chápat je jako oprávněnou reakci na postoj rodičů, pak zpravidla fyzické příznaky včetně poruch příjmu potravy mizí.

Více se o tom dočtete v knize Alice Millerové „Tělo nelže“ (vydané na podzim nakladatelstvím Bombora).

O odbornici: Alice Miller je švýcarská psychoanalytička, psychoterapeutka, autorka mnoha knih o poruchách vztahů mezi rodiči a dětmi. Nejznámější z nich je Drama nadaného dítěte a hledání sebe sama.