Díla Johna Ronalda Ruela Tolkiena čte celý svět. Jeho hobiti, trpaslíci a další fantastické postavy změnili tvář světové literatury a kultury. Co ale víme o největší lásce jeho života?

„Byl to mimořádné dítě, které projevovalo úžasný talent. Miloval mýty a legendy, hrál šachy, kreslil draky a v devíti letech už vynalezl několik jazyků, říká rodinný terapeut Jason Whiting, autor knihy o vztazích. „Každý ví, že byl nadaný, ale jen málo lidí ví, jaký byl Tolkien nenapravitelný romantik.“ Jeho kniha Beren a Lúthien vyšla v roce 2017, desetiletí po autorově smrti, ale vypráví příběh blízký jeho srdci.“ Je to příběh o lásce a sebeobětování, inspirovaný Tolkienovou vášní pro jeho manželku Edith.

Přátelství, které přerostlo v lásku

Tolkien vyrůstal v Anglii na počátku 20. století v obtížných podmínkách a uprostřed svého dospívání ztratil otce a matku. Mladý Ronald, který se dostal do péče katolického kněze, otce Francise, byl osamělý a projevoval zálibu v rozjímání a přemýšlení. V 16 letech se s bratrem přestěhovali do malého bytu. Ve stejném domě žila dívka, která Ronaldovi změnila celý život.

Edith Brett bylo v té době již 19 let. Měla světle šedé oči a hudební schopnosti. Ronald se zamiloval a podařilo se mu v Edith vzbudit oboustranný zájem. Příběh o přátelství dívky s bratry Tolkienovými začal. Whiting popisuje, jak Ronald otevírá okno a spouští koš na laně, zatímco Edith do něj nakládá svačinu, aby nakrmila sirotky. „Tak rychlé vyčerpání zásob jídla muselo zaujmout paní Faulknerovou, dívčinu opatrovnici, protože Edith byla štíhlá a drobná a její výška byla pouhých 152 centimetrů.“

anglicky „Romeo a Julie“

Edith a Ronald spolu trávili stále více času. Uměli se navzájem rozesmát a dovádět jako děti – když se například potkali v čajovně na střeše domu v Birminghamu, házeli kolemjdoucím do klobouků kostky cukru.

Jejich komunikace vážně znepokojovala bdělého otce Francise a paní Faulknerovou, které pár přezdíval „ta stará dáma“. Moral Guardians považovali vztah za nevhodný a byli naštvaní, že Ronald vynechává školu. Vynalézaví milenci přišli s konvenční píšťalkou, která sloužila jako volací znak, který je povzbuzoval, aby si v noci povídali přes okna.

Zákazy a zábrany je samozřejmě nezastavily, jen se museli snažit o utajení. Jednoho víkendu se Ronald a Edith dohodli, že se sejdou ve vesnici. A přestože dodržovali opatření a dokonce se vrátili odděleně, jeden z jejich známých si jich všiml a nahlásil to otci Francisovi. A protože přibližně ve stejnou dobu Tolkien neuspěl u přijímacích zkoušek na Oxford, jeho opatrovník kategoricky trval na rozchodu s Edith a na tom, aby se mladý muž konečně soustředil na svá studia.

Pár však nebylo možné oddělit a znovu si naplánovali rande, tajně se sešli, nasedli na vlak a utekli do jiného města, kde si šli do klenotnictví koupit dárky k narozeninám – dívce bylo 21, Ronald dovršil 18 let. Ale i tentokrát se našel svědek jejich setkání a otec Francis se znovu o všem dozvěděl. Tentokrát byl kategorický: Ronald neměl být v kontaktu s Edith následující tři roky, až do svých jednadvacátých narozenin. Pro mladé milence to byla skutečná rána.

Tolkien byl v depresi, ale poslušně poslouchal příkazy svého opatrovníka. Během následujících tří let složil vysokoškolské zkoušky a usadil se v Oxfordu, kde hrál rugby a studoval gotiku, anglosaský jazyk a velštinu. Ponořen do studentského života však na svou Edith nezapomněl.

Vrátit se

V předvečer svých dvacátých prvních narozenin se Ronald posadil na postel a podíval se na hodinky. Jakmile přišla půlnoc, začal psát dopis Edith, vyznával svou lásku a žádal ji, aby si ho vzala. Uplynulo několik dní napjatého čekání. Tolkien dostal odpověď s hroznou zprávou, že jeho Edith je zasnoubená se „slibnějším mladým mužem“. Podle tehdejších měřítek stárla – bylo jí téměř 24 let – a byl čas se vdát. Dívka navíc předpokládala, že na ni Ronald za tři roky prostě zapomněl.

Tolkien naskočil do prvního vlaku do Cheltenhamu. Edith se s ním setkala na nádraží a šli podél viaduktu. Jeho vášeň roztavila dívčino srdce a ona souhlasila, že přeruší zasnoubení s „nadějným“ ženichem a provdá se za podivného studenta, který projevil zájem o Beowulfa a lingvistiku.

„Zářící světlo…“

Podle životopisců bylo jejich manželství plné radosti a smíchu. Manželé Tolkienovi měli čtyři děti. Kdysi dávno se milencům stal příběh, který zanechal hlubokou stopu v Ronaldově duši a prošel všemi jeho díly.

Spolu se svou ženou prošel lesem a našel malebnou mýtinu s močálem porostlým bílými květy. Edith začala tančit na slunci a Ronaldovi se tajil dech. Když Tolkien vyprávěl příběh svému synovi o mnoho let později, vzpomínal: „V těch dnech byly její vlasy jako havraní křídlo, její kůže zářila, její oči byly jasnější, než si pamatuješ, a uměla zpívat a tančit.

Tato událost inspirovala spisovatele ke zkomponování příběhu Berena a Lúthien, smrtelníka a elfa. Zde jsou řádky z knihy „Silmarillion“: „Ale při putování ve vrcholném létě lesy Neldoreth potkal Lúthien, dceru Thingola a Melian, když ve večerní hodině, při východu měsíce, tančila na neuvadající trávě pobřežních mýtin Esgalduinu. Pak ho opustila vzpomínka na muka, která prožil, a byl okouzlen, protože Lúthien byla nejkrásnější z Ilúvatarových dětí. Její róba byla modrá jako jasná obloha, její oči byly tmavé jako hvězdná noc, její plášť byl posetý zlatými květy a její vlasy byly černé jako stíny noci. Její krása byla jako světlo hrající si na listech stromů, zpěv čistých vod, hvězdy stoupající nad mlžnou zemí a v její tváři zářilo světlo.“

Když Tolkien odevzdal nakladateli rukopis Pána prstenů, vydavatel zpochybnil moudrost zahrnout do příběhu jakékoli romantické prvky. Zejména mladému spisovateli bylo řečeno, že příběh Aragorna a Arwen, podobný příběhu Berena a Lúthien, je „zbytečný a povrchní“. Nakladatel věřil, že kniha o lidech, magii a bitvách nepotřebuje žádné romantické scény.

Tolkien si však stál za svým a jako důvod uvedl inspirující sílu lásky. V dopise vydavateli Rayneru Unwinovi argumentoval pro zařazení tématu Aragorna a Arwen: „Stále to považuji za velmi důležité, protože je to alegorie naděje. Doufám, že opustíš tuhle scénu.“ Jeho vášeň opět vzala za své, a tak Tolkien zachoval svůj román v historii.

Edith zemřela v roce 1971 ve věku 82 let a na její náhrobní kámen Tolkien vyryl vedle jejího jména „Luthien“. Zemřel o jednadvacet měsíců později a byl pohřben s ní a k jeho jménu bylo přidáno „Beren“.

Vášeň a sebezapření

„Silné pouto mezi Tolkienem a jeho milovanou Edith demonstruje hloubku citu, kterého mohou lidé dosáhnout,“ dodává Jason Whiting.

Přestože se vztah rozzáří vášní, žijí dál za cenu velkého úsilí a obětí. Tolkien si to uvědomil, když přemýšlel o tom, proč jeho manželství zůstalo tak pevné. Zdůvodnil to takto: „Téměř všechna manželství, dokonce i ta šťastná, jsou omyly v tom smyslu, že oba partneři si téměř jistě mohli najít vhodnější manžele. Ale skutečná spřízněná duše je ta, kterou se rozhodnete vzít.“

Navzdory své vášnivé povaze spisovatel pochopil, že vztahy vyžadují práci: „Žádný svobodný muž, bez ohledu na to, jak upřímně miloval svou vyvolenou jako nevěstu a bez ohledu na to, jak věrný jí byl jako manželce, jí nemohl zůstat celý život. bez úmyslných a vědomých rozhodnutí pevné vůle, bez duševního a fyzického sebezapření.“

„Tolkien věděl, že skutečné lásky nelze dosáhnout zábleskem nadšené touhy,“ píše Whiting. „Potřebuje pravidelnou péči a pozornost k detailu. Ronald a Edith si například rádi navzájem ukazovali pozornost a dávali si drobné dárky. V dospělosti trávili spoustu času povídáním o dětech a vnoučatech. Jejich vztah byl postaven na vášni a přátelství, které tuto lásku živily od začátku jejich námluv až do samého konce jejich života.“