Byla jsem jednou z prvních žen v hasičském sboru v San Franciscu. Přes deset let jsem pilně pracoval ve velmi obtížné oblasti se spoustou sešlých bytů, které hořely jako pochodeň, kde žily mexické gangy s mačetami a pistolemi ráže .22. Vytahoval jsem nafouklá těla z potoků, prováděl KPR u dítěte a prolézal jsem nespočet zakouřených chodeb.

Očekával jsem, že se všichni budou ptát, jestli je pro ženu těžké dělat tento druh práce – i když jsem byl 173 cm a 70 kg bývalý atlet. Nečekal jsem, že se mě zeptají, jestli se bojím.

Bylo zvláštní – a znepokojující – potkat lidi, kteří pochybovali o mé odvaze. Nikdy jsem neslyšel, že by se na to ptali mých mužských kolegů. Většině se zdá zcela normální, že žena by měla a může zažívat strach.

Hromadění tohoto strachu začíná v dětství. Mnoho studií ukazuje, že sebevědomí dívek závisí na tom, zda jako děti sportovaly nebo kolik času trávily venku. A od raného dětství má mnoho dívek tendenci vyhýbat se činnostem, které zahrnují riziko.

Existuje například studie věnovaná takovému prvku hřišť, jako je hasičská tyč, po které se lidé z malé výšky sjíždějí na zem. Chování rodičů je v tomto případě obzvláště příznačné: varují své dcery před nebezpečím „hasičské tyče“ mnohem pilněji než jejich synové. Oba rodiče přitom ochotně vedou své syny k jejich obavám – „návody“, jak uspět.

S každým vítězstvím nad strachem a fyzickými potížemi jsem získával sebevědomí

Nedávno se mi kamarádka přiznala, že se víc bojí o dceru než o syna: „Je tak nemotorná!“ Napadlo mě, jestli je možné naučit takové dítě zvládat problémy. Kamarádka souhlasila, že tu možnost je, ale na její tváři byl jasně vidět boj mezi mateřským pudem a rozumem. A mysl se ztratila. Taky jsem byl nemotorné dítě.

Také jsem se styděla a bála se mnoha věcí: starších dětí, příšer číhající pod postelí. Šíleně mě ale také fascinoval časopis National Geographic, Sir Lancelot a rytíři kulatého stolu, kteří se toulali po lesích a skládali přísahy odvahy a cti. Žádný z těchto symbolů nemluvil o strachu. Mluvili o odvaze, učení se novým věcem a dělání vzrušujících věcí.

Navíc jsem jel na kole po příkré polní cestě a jednoho dne jsem narazil do auta. V zimě jsem sjížděl po ledové skluzavce a jednou jsem narazil do stromu. Nepamatuji si, že by se tím moji rodiče trápili. Zdálo se, že pochopili, že taková selhání jsou součástí dětství. Dostal jsem několik stehů a vrátil jsem se k jízdě na kole a sáňkování. Nehody znamenaly, že jsem to musel zkusit znovu. S každým vítězstvím nad strachem a fyzickými potížemi jsem získával sebevědomí.

Nedávno jsem se zeptal své mámy, proč se mě nikdy nepokusila zastavit. Řekla, že její matka byla nervózní žena, která se velmi rozčilovala pokaždé, když něco spadlo nebo se zlomilo. „Moje dětství bylo velmi nudné, takže jsem chtěla, abyste dostali všechno, co by dítě mělo dostat,“ odpověděla.

Nikdo neříká, že dívky musí být bezohledné. Řízení rizik je ale pro vývoj dítěte velmi důležité.

Moje matka je spíše výjimkou. Podle jedné studie rodiče dětí se zraněním vyžadujícím lékařský zásah připomínají svým dcerám, aby byly opatrné, čtyřikrát častěji než jejich synové. To se zdá rozumné, ale vědci si všimli, že dívky méně často než chlapci zkoušejí náročná fyzická cvičení, která jsou důležitá pro rozvoj nových dovedností.

Nikdo neříká, že zranění jsou dobrá nebo že by dívky měly být lehkomyslné. Řízení rizik je ale pro vývoj dítěte velmi důležité. Gever Tully, autor knihy 50 nebezpečných věcí, které byste měli dovolit svým dětem, říká, že je dobré, aby dítě mělo svůj vlastní kapesní nůž, rozdělalo oheň, vyrobilo luk a šípy, protože potenciálně nebezpečné činnosti vykonávané pod dohledem rodiče, učte děti zodpovědnosti a přesnosti. Z toho vyplývá, že varováním dívek před těmito nebezpečími je vůbec nechráníme – dbáme na to, aby vyrůstaly zcela nepřipravené na život.

Když si dívka uvědomí, že možnost stáhnout si koleno z kůže je pádným důvodem, proč něco nezkusit, začne se podvědomě vyhýbat aktivitám mimo její komfortní zónu. Mnoho situací se brzy stane příliš děsivými, i když ve skutečnosti jsou prostě neobvyklé a neobvyklé. Strach se stává nedílnou součástí její životní cesty. V době, kdy dívka dospívá, nikoho nepřekvapí, když při pohledu na hmyz vyjekne.

Musíme přestat nechat strach ovládat naše životy a životy našich dcer.

Když se dívky stanou ženami, přemění se tento strach ve zbytečnou úctu k ostatním a opatrnost při rozhodování. V důsledku toho jsme nuceni se tomu naučit odolávat tím, že se přinutíme jít za hranici své komfortní zóny. Obdivuji, o co se autoři seberealizačních knih pro ženy snaží, ale přišli na to příliš pozdě.

Musíme přestat dovolit strachu, aby ovládal naše životy a životy našich dcer, a místo toho je umístit do stejného prostředí, ve kterém vychováváme chlapce – do prostředí, kde se cení odolnost a odvaha. Musíme povzbudit dívky, když se snaží zvládnout dovednosti, které se jim mohou zdát obtížné a nebezpečné. A není vůbec dojemné, když 10letá dívka zaječí: „Bojím se!“

Když jsem pracoval jako hasič, často jsem se bál. Báli se i moji mužští kolegové. Ale strach není důvodem, proč se něčeho vzdát. Zatlačil jsem svůj strach tam, kam patřil – za hradbu citů, pozornosti, sebevědomí a odvahy. A pak ona a její tým vstoupili do hořící budovy.

O autorovi: Caroline Paul je novinářka a spisovatelka.