Téměř 20 % Rusů nemá o olympijské hry zájem, ale jak se blíží další událost quadriennale, přibližně 70 % deklaruje svůj záměr sledovat aktuální soutěže1. Horlivě diskutujeme o výsledcích v různých sportech v práci i doma, scházíme se ve skupinách ve sportovních barech, abychom „správně“ fandili a trápíme se, jestli náš tým nemá méně medailí než ostatní. Někdy, inspirováni tím, co jsme viděli, se přihlásíme do sportovních kroužků nebo vezmeme naše děti do sportovních kroužků. Naši odborníci jmenovali šest důvodů tohoto chování.

Irina Antonova, umělecká kritika: „Zvláštní svoboda“

„Moje první olympiáda byla v 60. Poté jsem pracoval v Benátkách na Bienále a speciálně jsem jel do Říma na finále maratonu. To na mě udělalo neuvěřitelný dojem. Okamžik, kdy jste svědkem sportovního úspěchu, vám zůstane v paměti na celý život. Já sám, sedím na pódiu fanoušků, jsem ve stavu napětí: vstanete, začnete fandit sportovcům a křičíte. Vzniká zvláštní vnitřní svoboda, která vám umožňuje otevřít se.“

1. Chybí nám světlé události.

Každodenní život je předvídatelný a jasně naplánovaný, ale tak silný rituál, jako jsou olympijské hry, se očekává jako druh superudálosti, a to dokonce v planetárním měřítku. Navíc olympiáda trvá déle než dva týdny: jsou to dlouhé prázdniny, dlouhá komunikace, můžete na to dlouho vzpomínat. Ti, kteří byli svědky moskevské olympiády-80, budou jistě souhlasit s tím, že tato událost se stala jakousi kotvou našich vzpomínek: vzpomínáme na soutěže, dojemný závěrečný ceremoniál a vůbec na zvláštní olympijskou atmosféru – pocit, že jsme byli zapojeni do nějakého milníku, být tam, kde se děje něco jedinečného. Navíc, zatímco hry probíhají, vidíme každý den něco nového, takže máme zaručeny každodenní „emocionální návaly“ a napětí.

Chybí nám akutní emoce, včetně, kupodivu, negativních. Ale proč nás přitahují? Jak říká Puškin v „Hostina během moru“: „Všechno, vše, co hrozí smrtí, skrývá pro smrtelné srdce nevysvětlitelná potěšení. „To, co nás znepokojuje a zároveň vtahuje do toho, co se děje, je především nejistota,“ vysvětluje sociální psycholog Hakob Nazaretyan. – Při sledování lyžařského závodu, soutěže krasobruslařů nebo rychlobruslařů zažíváme velmi intenzivní pocity, protože nevíme, jak „souboj“ skončí, zda naši lidé (ti, kterým fandíme) vyhrají. Nedobrovolně (byť na okamžik) se sami stáváme účastníky soutěže.“ „Takové zapojení nám umožňuje zažít úspěchy olympioniků jako naše vlastní,“ dodává sociální psycholožka Taťána Stefanenko. „Dá se říci, že díky olympijským soutěžím se zvyšuje naše sebevědomí, prosazujeme se a začínáme se cítit lépe.“

Igor Butman, hudebník: „Čekání na krásná vítězství“

„To můžete vidět pouze na olympijských hrách – všichni lidé jsou bok po boku, všichni jsou tak mírumilovní a radostní, každý je hrdý na svou zemi.“ Olympiáda je také očekáváním rozšiřování lidských schopností a očekáváním krásných vítězství. Sportovci slyší, že jsou podporováni. Je to velmi těžké, když náš tým prohrává.“

2. Snažíme se dostat do kontaktu se svými emocemi.

Když se díváme na televizi, kde v tu chvíli bojují sportovci o medaili, nesledujeme ani tak hru, ale sebe, své emoce. Zkuste požádat aktivní televizní fanoušky, aby o nich tři nebo čtyři měsíce po skončení olympijských her mluvili. Čas, se kterým biatlonisté dokončili štafetový závod, nebo výsledek olympijského vítěze ve skocích na lyžích, málokdo vyjmenuje. Ale každý si bude pamatovat své zážitky: radost, soucit, zklamání, hněv, hrdost.

„Když se na stadionech nebo u televizních obrazovek shromáždí mnoho lidí, dojde ke vzájemné emocionální nákaze nebo kruhové reakci, – vysvětluje Hakob Nazaretyan. – Vzrušení, emocionální povznesení, empatie, stejně jako podráždění a vztek se přenášejí z jedné osoby na druhou. V takových chvílích se smazávají individuální rozdíly: naše osobní zkušenost, identifikace jednotlivců a rolí, dokonce i zdravý rozum – cítíme se a chováme se „jako všichni ostatní“. Taková „anonymita“ umožňuje, byť na krátkou dobu, rozloučit se s obvyklou představou ctihodného politika, vysokého vědce, nezničitelné krásky nebo unavené matky rodiny, cítit potěšení, vzrušení, vitalitu a tento smysl, přiblížit se sám sobě. Můžeme se vžít do kůže vítězů, poražených a uražených nespravedlivým rozhodováním a zažít jejich emoce. Ale zároveň, co je nejdůležitější, je zachována uklidňující vzdálenost: bez ohledu na to, jak se bojíme, stále to nejsme my.

Valery Syutkin, zpěvák: „Dobrodružství jako v dětství“

„Olympijské hry jsou dobrodružství, stejně jako když jsem byl dítě. A i když nepatříte mezi hazardní hráče, tato podívaná vás rozhodně uchvátí a uchvátí. Tohle není obyčejný zápas – sledoval jsem ho celý. Nejsilnější pocity jsem měl, když jsem po soutěži viděl přicházet sportovce. Právě získal olympijskou medaili a cítíte jeho jásot, protože ten člověk k tomu směřuje už čtyři roky.“

3. Potřebujeme sublimovat agresi.

Sport je jedním z nejlepších způsobů, jak nahradit agresi, vynalezenou kulturou. Jak víte, Řekové začali organizovat olympijské hry, aby si odpočinuli od nekonečných bratrovražedných konfliktů: během soutěží byly všechny války pozastaveny. Účast v soutěžích je užitečná i pro diváky. No, vypadá to jako hra, všechno je podmíněné: no, nevstřelili puk, tak co, je to hra! A máme velké obavy. V takových chvílích dochází k identifikaci s tím, kdo udělal chybu, kdo prohrál: nevědomě začínáme cítit svou slabost, klesá naše sebevědomí, cítíme se bezmocní a samozřejmě se nám to nelíbí. A naopak, pokud „naši“ vyhrají, ztotožníme se s „agresorem“ a pocítíme vzestup, příval síly a dokážeme hory přenášet. „Nejprve si v dětství uvědomujeme, že jsme bezmocní, slabí a méněcenní, a mnozí z nás mají poprvé potřebu cítit se jako vůdce, stát se vítězem,“ říká sociální psycholog Tahir Bazarov. „Olympijské televizní vysílání nám umožňuje kompenzovat tento pocit, cítit naši sílu, naši dokonalost.“

4. Hledáme vlastní identitu.

Radost obyvatel těch zemí, jejichž sportovci dostanou pouze jednu medaili, je upřímná a obrovská a olympijský vítěz se stává skutečným národním hrdinou. A naopak, když jsou aspirace země na vítězství v různých sportech vysoké, mnoho jejích občanů zažívá ponížení, pokud je méně medailí nebo atleti zaujímají čtvrté nebo páté místo… „Takové silné emoce jsou spojeny s pocitem národní identity, kterou zažíváme obzvlášť živě díky olympiádě, – vysvětluje Taťána Stefanenko. „Pozitivní identita je ale neméně důležitá. Proto, když mezi jasnými lídry nejsou žádní ruští sportovci, začneme fandit favoritovi soutěže, a pokud neuspěje, vybereme jiného. Když si uvědomíme, že patříme do skupiny „nejlepších“ (těch, kteří fandili vítězi), sami se cítíme lépe.“

Andrey Kolesnikov, novinář: „Ztrácíš hlavu“

„Během olympiády prostě ztratíte hlavu. Něco se tam rozlije, co z vás udělá jiného člověka. Na olympiádu jezdím pracovat a komunikovat se sportovci každý den, a to přesně v den, kdy něco vyhráli nebo nevyhráli. V tuto chvíli tito lidé nejsou tak docela sami sebou. Právě v tento večer jsou nejlepší, jací skutečně jsou. Jsou dokořán. Třesou se – a vy se třesete z toho, co se jim teď děje.“

5. Stimulujeme vlastní libido.

Nelze pominout erotickou složku: hezké sportovkyně, mladé, aktivní, agresivní, úspěšné – nejen muži, ale i ženy se na ně rádi dívají. Každý si dokáže představit sebe na svém místě – na kluzišti nebo na pódiu. „Ale sportovci, tito brutální muži, jsou také eroticky přitažliví, a to i pro muže s určitou mírou homosexuality, což si možná neuvědomují,“ říká psychoanalytička Marina Harutyunyan. „Ve skutečnosti může být brutalita nebezpečná, ale před televizní obrazovkou můžete fantazírovat bez následků.“

6. Potřebujeme společnost jiných lidí.

Paradox: hodně komunikujeme, ale čím širší je okruh našich kontaktů, tím akutněji pociťujeme svou osamělost, bezmoc a úzkost. Ale tady my třeba sledujeme zahajovací ceremoniál olympijských her a ostatní lidé – v Africe, Česku, Brazílii – se dívají ve stejnou dobu jako my! „V takových chvílích se rodí pocit sounáležitosti s množstvím, se všemi lidmi: jsem sjednocen s celým lidstvem a už nejsem sám.“ – komentuje Tatyana Stefanenko. Olympijské hry poskytují jedinečnou příležitost cítit se propojeni s ostatními lidmi a to, co nás spojuje, není společný nepřítel, ale hra, radost z empatie a potěšení z komunikace.

1 Podle Všeruského centra pro studium veřejného mínění;