Psychologie: Proč, jakmile spolu partneři začnou žít, jsou na sebe podráždění?

Jean-Claude Kaufman: Bez toho nejsou ani líbánky úplné! Zpočátku je podráždění pociťováno slabší, protože to nechtějí vidět a každý se snaží tento pocit v sobě potlačit. A důvodem je to, že při zahájení společného života je velmi těžké potkat druhou polovinu, jeho svět a novou realitu, kterou musíme společně budovat. Je těžké si uvědomit potřebu změny, někam se posunout. Oba partneři se navzájem testují a rozhodují se, čeho se v sobě mohou vzdát a co u toho druhého přijmout. Vzájemné podráždění je známkou toho, že proces sjednocování začal. Čím více má vztah tendenci splývat, tím větší je riziko podráždění. A tak dále, dokud nebudou stanoveny společné pokyny pro oba.

Podráždění je často spojeno s předměty, jejich místem v domě, ale také ovlivňuje chování druhého a jeho postoj k času…

Většinu našich každodenních činností provádíme mechanicky, nevědomě. Pokud jde o jednoduché postupy, umístění předmětů, žádní dva lidé nejednají stejně. A co se stane? Vzájemné podráždění. Soužití je střet dvou mikrokultur. Pár je povolán k vytvoření společné kultury a podráždění vzniká, když ten druhý projeví své vlastní vlastnosti.

Mnohým ženám obzvlášť vadí, když jejich partner doma příliš „relaxuje“, například rozhazuje…

Pro mnohé z nás je náš pár „místem“, kde najdeme klid. Přijít domů po náročném dni znamená konečně uniknout zvědavým pohledům a mít příležitost pustit uzdu. Muži mají tendenci používat svůj domov. A tato tendence může dosáhnout bodu skutečné regrese – návratu k dětským formám chování. Ženská podrážděnost nesouvisí ani tak s tímto uvolněním, ale s tím, že muž stále více povoluje a stává se méně atraktivním.

Mění se v průběhu času důvody, které způsobují naše záchvaty podráždění?

Přirozeně: maličkosti, kterých jsme si zpočátku sotva všimli, se postupně stávají zjevnějšími. To může pokračovat docela dlouho – pět, deset, dvacet let. S příchodem dětí některé dráždivé látky zmizí, jiné začnou působit silněji. Děti potřebují jít příkladem, který některé návyky zakazuje: například projevy lajdáctví a lenosti. V důchodu, kdy spolu lidé tráví více času, zůstávají gesta toho druhého, připomínající, že je jiný, stejná, ale otravnější.

Jsme tedy odsouzeni se navždy nenávidět?

Od okamžiku, kdy se pohyb směrem k sobě zpomalí nebo zastaví, se poškození z útoků podráždění zvětšuje. Navíc se postupem času posilují některé automatické akce: Alexander si kouše nehty, Nina je vždy pozdě – a tyto rysy dráždí jejich manžele. Důležitější však není příčina podráždění nebo jeho intenzita, ale jeho vývoj v čase. Pokud je Alexandrovi nebo Nině jedno, že jejich chování znervózňuje jejich partnera, vše skončí explozí a jejich spojení bude ohroženo. Je potřeba vyvinout alespoň malé úsilí – i když to nepřináší výsledky. Ale většinou si dlouho neuvědomujeme, co v nás druhého dráždí.

Může každodenní podráždění zabít lásku?

Záchranou tohoto příběhu je, že se fáze střídají. Nejprve se někdo rozzlobí a to mu umožní vyjádřit, co nebylo řečeno. Pak je tu touha znovu se cítit jako pár. Po krizi se partneři vřele setkávají, jako po dlouhém odloučení. To se ale týká pouze těch párů, které si dráždění uvědomují a snaží se, aby zmizelo. A ti, kteří to tvrdošíjně popírají a nikdy o tom nemluví – ti dokážou lásku opravdu zničit.