Nedávno jsem se dozvěděl, že psychologové z Texaské univerzity vyvinuli dotazník k měření osobnostního rysu, který nazvali „potřeba dramatizace“. Respondenti jsou například dotázáni, zda souhlasí s výroky jako „Někdy mě baví, když jsou lidé kolem mě nervózní“ nebo „Vždy si říkám, co si myslím, ale pak za to musím zaplatit.“

Na politické scéně vidíme mnoho výstředních lidí, jasných představitelů tohoto typu. Vzpomeňme například bývalého starostu Londýna Borise Johnsona (který vedl kampaň za odchod Britů z Evropské unie) nebo kandidáta na amerického prezidenta Donalda Trumpa.

Dramatickí lidé neustále mění svůj status na Facebooku a z každé novinky si dělají velkou hlavu.

Kolem nás je také mnoho lidí s touto touhou po dramatu. Vezměte si naše přátele na Facebooku (extrémistická organizace zakázaná v Rusku), kteří neustále mění svůj manželský stav z „Všechno je složité“ na „hledá se“ a zpět. Nebo známí, kteří mají odpověď na otázku „Jak se máš?“ vyústí v příběh o celé spleti vážných problémů.

Tito lidé kolem sebe způsobují zmatek a užívají si bouři emocí, kterou to způsobuje. Je těžké odolat závěru, že naše kultura stále více podléhá této „potřebě dramatizace“. Proč jinak stále více voličů jakoby pro zábavu volí destabilizaci a demagogii? Možná je vyvolání bouře jedinou možností, kterou před sebou vidí ti, kteří se cítí bezmocní?

„Vysoká „potřeba dramatizace“ je vlastní lidem s externím místem kontroly,“ – vysvětluje novinářka Melissa Dahl, která se specializuje na psychologii. Jinými slovy, lidé s tímto typem osobnosti věří, že se jim určité události dějí pod vlivem vnějších okolností, nevidí svou odpovědnost za to, co se stalo. To je rozumné vysvětlení v případech, kdy dění určují politici v mocenských sférách nebo ekonomická krize, která vypukla v jiné části světa.

Když se nám život zdá nudný, chceme ho zdramatizovat

„Poslouchat Trumpa, jak říká, že postaví zeď na hranici s Mexikem, nebo vůdci Brexitu říkat, že v zemi už nebudou žádní přistěhovalci, je jako koupit si los,“ píše irský spisovatel a novinář Fintan O’Toole. – Nemusíte věřit, že určitě vyhrajete 100 milionů. Ale pouhá myšlenka na takovou fantastickou příležitost pomáhá zbavit se nudy.“

Pravdivost těchto slov potvrzuje nová studie provedená sociálními psychology z King’s College London a University of Limerick v Irsku. Účastníci experimentu dostali za úkol přepsat různé texty a zároveň připravit betonové směsi. Po takové nudné, monotónní práci se texty na politická témata staly extrémnějšími.

Když se nám život zdá nudný a zároveň vyvolává nejistotu, není divu, že ho chceme dramatizovat.

Pro více informací navštivte webové stránky deníku The Guardian.

O autorovi:

Oliver Burkeman je britský publicista, autor knihy „Antidote. Protijed na nešťastný život“ (Eksmo, 2014).