ANGELA, 49 LET, lékárnice

Život pro mě byl vždycky těžký. Jako dítě jsem se bál hrát, protože jsem si představoval, jaký z toho bude průšvih. Když jsem byl teenager, několik týdnů před večírkem jsem začal přemýšlet o tom, jak se obléct, jak si udělat úkoly předem, s kým tam jít, jak se chovat atd… Vůbec nikam jsem nešel. Ale s mým studiem, zejména přírodních věd, bylo vždy vše v pořádku. Později jsem na univerzitě potkal člověka, který se zabýval terapií orientovanou na tělo. Díky cvikům, které mi ukázal, jsem volněji dýchal a naučil se nepřikládat velký význam běžným věcem. Teď už to vím: šlo o to, že jsem byl vychován příliš přísně. A byla jsem zvyklá být navenek vždy perfektní, ale uvnitř jsem byla neustále napjatá.

„Auto nenastartuje. Co dělat? Koho zavolat o pomoc? A pokud to nejde opravit, budu muset vyměnit auto? To znamená, že budu muset požádat o půjčku… A když mi ji nedají, jak vezmu svou rodinu na chalupu? Proč je život tak těžký? Tak se z obyčejné poruchy auta stane subjektivně prožívaná katastrofa.

Někteří z nás dosahují dokonalosti v této činnosti. Jakékoli každodenní potíže vidí takoví lidé jako přes lupu. Tento katastrofický sled myšlenek je spojen s myšlenkou, že jeden problém nevyhnutelně vede k dalšímu a ten k dalšímu a tak dále.

Řídit vše

Tito lidé jsou neustále přetíženi věcmi, které mají dělat, snaží se vše zvládnout, každou situaci do detailu zvažují, vše analyzují a snaží se předem promyslet důsledky. Nenechávají prostor pro sebemenší šanci. Jejich cílem je nikdy nenarazit na nepředvídané okolnosti. Často se však ztrácejí v množství detailů.

Být bezchybný

Psychoanalytici spojují toto chování s touhou po perfekcionismu (perfekcionismu), způsobenou přísnou výchovou v dětství. Když se dítě učí například hygieně, pochopí, že může svou matku potěšit tím, že zůstane čisté, nebo ji naštvat, když se ušpiní, a poprvé cítí svou moc nad druhým člověkem. Pokud jsou rodiče přehnaně nároční, dítě dospěje k závěru, že je milováno, pouze pokud je skutečně bezúhonné. Když vyroste, chová se i nadále přesně tímto způsobem, ale bezvýsledně, protože dokonalost znamená, že musí mít sebe i celý svět kolem sebe pod kontrolou.

Tipy pro outsidery:

„Pojď!“, „Nenech se rozčilovat“, „Keep it simple“… Takové rady slýchají den za dnem ti, pro které je život jedna velká složitost. To jim to nijak neulehčuje, protože se nejvíc bojí relaxovat a nechat vše volný průběh. Další věcí je pozvat je, aby spolu trávili čas: na večeři, v dači, v kině, na výstavě. Pokud se vám podaří člověka zaujmout a přesvědčit ho, aby vám věřil, možná si užije nečekanou dovolenou, o kterou se předem nemusel starat. Jediná podmínka: překvapení musí být promyšlené a zorganizované předem, aby nezpůsobovalo další úzkost.

Co dělat?

Uspořádejte si čas. Abyste se ve spoustě úkolů nepletli, seřaďte je podle důležitosti a stanovte si jasné termíny. Při pohledu na harmonogram je snazší se rozhodnout, v jakém pořadí jednotlivé úkoly řešit. To vám umožní řídit svůj čas novými způsoby bez paniky.

Třídit maličkosti. Chcete-li se soustředit na to, co je důležité, začněte s maličkostmi. Uveďte je podle typu a poté je spojte do větších kategorií. A také je rozdělte do skupin. V důsledku toho zůstane malý soubor úkolů.

Zbavte se maličkostí. Chystáte se pozvat přátele na večeři. „Kolik mám zavolat? Budou se mít rádi? Jak je posadit? Zdá se, že se dva z nich nedávno pohádali…“ Tak co? Malicherné zkušenosti před touto otázkou ustupují, protože odhaluje jejich iracionální povahu. Řekněte si: „Předpokládejme, že hosté spolu nevycházejí – tak co? Se mnou to nemá nic společného.“

Uvolněte svaly. Čím více se rozčilujete, tím neřešitelnější problémy se zdají a tím jste unavenější. Abyste tento začarovaný kruh prolomili, musíte se naučit uvolnit své tělo a tím zklidnit své emoce. Když se naučíte čelit výzvám klidně, můžete se lépe soustředit na hledání řešení. Zkuste se párkrát pomalu a zhluboka nadechnout a vydechnout nebo se v duchu krátce přenést do své nejpříjemnější vzpomínky nebo snu. Seberegulaci se lze naučit i speciálním tréninkem.

Strach z odloučení

Neodolatelná touha vše komplikovat také hovoří o strachu z „dokončení“. Konec jakéhokoli obchodu nebo vztahu pro takového člověka je spojen s prožitkem osamělosti, prázdnoty až smrti. Místo filozofického pohledu na život se neustále trápí, donekonečna hledá a nalézá chyby ve své práci, dělá vše pro to, aby odstrčil nesnesitelný okamžik loučení s výsledkem své práce, kdy si musí říct: „Je konec .“

Psychoanalytici spojují důvody takové úzkosti s první zkušeností s odloučením v dětství. Dítě se zatím cítí zcela srostlé s matkou a bolí ho i krátké odloučení od ní. Pokud se takové situace z nějakého důvodu nedokončily, smutek z odloučení se nerozpustil v radosti ze setkání, náklonnosti a lásky, úzkost může člověka provázet po celý život.

Zůstaň dítětem

Další vysvětlení: lidé, kteří prostě nejsou připraveni čelit životním potížím, mají tendenci panikařit. Tato strategie může být charakteristická pro člověka, který byl v dětství přehnaně hýčkán a povýšen, který je zvyklý, že každé jeho přání se mu okamžitě splní. Po dozrání není stále schopen čelit realitě a smířit se s nutností vyvinout vlastní úsilí. Pohodlnější a bezpečnější je úkol povýšit na nemožný. To se děje nevědomě: jedna myšlenka na možné potíže automaticky způsobí nekonečný řetězec úvah a zkušeností. Výsledkem je, že člověk najde uklidňující vysvětlení nečinnosti: úkol je prostě příliš obtížný.