Ukázalo se, že měl milenku, kterou opustil, aby si mě vzal, protože byl katolík. Ale nikdy mě nepodvedl, když jsme byli manželé. Nejprve jsem byl v šoku, pak jsem tomu nechtěl uvěřit. Chvíli mi trvalo, než jsem byl schopen přijmout realitu.

Poté se začnete ptát sami sebe: „Co to znamená? Nebyl jsem dost sexy? Nevěděl jsi, jak se správně milovat?“ Pak přijdou následující myšlenky: „Pokud se můj život stal součástí podvodu někoho jiného, ​​kdo tedy jsem? Všechny mé představy o sobě byly obráceny vzhůru nohama.

Je jasné, že pro něj bylo naše manželství jakýmsi vězením. Jednou mi řekl: „Už takhle nemůžu žít,“ odpověděl jsem: „Ano, samozřejmě, že můžeš!“ Druhý den spáchal sebevraždu. Už jsem to nemohl vydržet. Byl to úžasný muž a bylo mi neuvěřitelně smutno. Myslím, že léta bojoval s depresemi, protože celý život nedokázal být sám sebou.

Anastasia, 51 let

Byli jsme manželé 10 let, když jsem měl podezření, že má poměr s jinou ženou. Náhodou jsem ho pak slyšel, jak s někým po telefonu mluví o tanci v baru. Ale pak mě něco přimělo si myslet, že mluví s mužem. Jednoho večera během naší dovolené jsme toho příliš vypili a já se rozhodl položit mu přímou otázku, na kterou odpověděl: „Vždycky se mi líbili muži.“

Několikrát během příštích let jsem se ho pokoušel přimět, aby znovu vedl tento rozhovor, ale začal se zlobit, takže jsem přestal klást otázky. Ale myšlenky na to mě neopustily. Začal jsem ho sledovat, snažil jsem se z různých „důkazů“ vytvořit ucelený obraz, ale teprve po 10 letech jsem se nakonec rozhodl manželství ukončit. V té době byla situace napjatá, konečně začal přiznávat svou sexualitu. Sebral jsem odvahu a zeptal se: „Věděl jsi, že jsi gay, než jsme se vzali?“ A on odpověděl: „Ano.“

A pak, a ještě dlouho poté, jsem prožíval velmi smíšené pocity ohledně zjevené pravdy. Některá část mě byla plná vzteku a nenávisti, ale byla tu jiná, neméně významná část, která ho litovala. Pamatuji si, jak jsem mu říkal, že kdyby ke mně byl upřímný, mohli bychom být lepší přátelé. Nakonec jsem řekl, že ho chci opustit.

Pravda o jeho sexualitě byla vážnou ranou pro mé sebevědomí. Kdybych žila s člověkem 20 let a neměla o ničem ponětí, co to o mně vypovídá? Po tomhle jsem se bál někoho potkat, bál jsem se intimity. Ale na druhou stranu, jsem tak tolerantní člověk? Mám nějaké předsudky? Toleranci a nedostatek předsudků považuji za důležité vlastnosti a tato situace mi umožnila podívat se na sebe zvenčí.

Říkám svým dětem, že v ideálním případě bychom mohli relaxovat všichni společně, ale já sám na to ještě nejsem úplně připraven. Úplně nechápu, jak on sám prožívá všechno, co se děje. Zdá se mi, že vyšel jen napůl: neříká si gay, jen říká, že se zajímá o muže. Jako by se bál to slovo vyslovit, takže si myslím, že celá ta věc je pro něj stále těžká.

Nina, přes 70

Můj příběh se pravděpodobně liší od většiny podobných. O všem jsem věděla ještě předtím, než jsme se vzali, ale táhlo mě to k mému budoucímu manželovi, byl to moje pravá láska. Jednou před svatbou mi řekl: „Musím se ti k něčemu přiznat. Kdyby nebylo tebe, byl bych homosexuál.“

To bylo v roce 1966, gayové tehdy jakoby neexistovali. V mém okolí nebyl jediný člověk homosexuální orientace. Zdálo se mi, že je to jen nějaká neuróza. Souhlasil, že je to částečně pravda. Svého času šel k psychoterapeutovi a já navrhl: možná jen potřebuje další terapii?

Navrhl mi ruku a vzali jsme se. Netušila jsem, že trpí, nevěděla jsem, že stále myslí nebo fantazíruje o mužích. O tomhle jsme nemluvili. Jednoho dne mi všechno řekl a já byla zdrcená. Byl tam pocit strašné ztráty. Na druhou stranu jsem byla feministka a velmi jsem podporovala boj za práva gayů, který právě začínal. Řekl jsem mu, že obdivuji jeho odvahu.